Náš kocourek se dožil požehnaného věku téměř dvaceti let, což je lidského věku přibližně 96 let, byl tedy starší než anglická královna. Ještě před pár týdny se kamarádil s podstatně mladším sousedovic siamákem. Jako kočičí nestor musel mít na kočičím sněmu zřejmě silný hlas. Však také, když zamňoukal, abychom mu otevřeli, byl slyšet nejen za dveřmi, ale až Bohulibech a bůh ví, jestli se to jeho hlasité mňoukání nedoneslo až dolů na Žampach.
Byl to statečný chlapík, dokázal přežít vše, jak nedobrovolnou koupel v pračce, kam si zalezl odpočinout do prádla, tak i pád ze třetího patra v paneláku, a kdo ví, jaká dobrodružství, o kterých jsme neměli ani ponětí, ještě zažil.
K jeho oblíbeným hrám patřilo honění prasátka. Když se slunce odráželo od kočičího zlata na mých hodinkách, kocourek se to světlo snažil dohonit, a tak se do hry zabral, že mu vůbec nevadilo, že rychlost světla je párkrát větší, než rychlost nejrychlejšího kocoura, což je všemi známý Acinonyx jubatus. On přesto radostně skákal a skákal a packami se snažil to prasátko uchopit a lapit a kdybych si hodinky nezakryl rukávem, kdo ví, jestli by nakonec to světýlko přece jen nedohonil.
Všechny kočky jsou velice svobodomyslné, nežijí s námi ale vedle nás, takový byl i Mikeš. To bylo křiku, to bylo mňoukání, když se jej manželka snažila vecpat do kocouří přepravky, abychom ho mohli odvézt ke zvěrolékaři. My jsme s ním chodili k takovému starému pánovi, byl to zkušený zvěrolékař a kocourka si ihned získal, důkladně ho prohlížel, mluvil spíš k němu než k nám a Mikeš pak byl klidný a celou proceduru důstojně zvládal. Ten pan doktor, když jsme jej potkali a pozdravili, asi nevěděl, kdo jsme, museli bychom mít sebou některé z našich zvířátek, aby nás poznal.
I když byl Mikešův osud nelehký, nikdy nezahořkl, vždycky byl přátelský a pokaždé, když jsme mu nastavili hlavu, on do nás svou malou kočičí hlavičkou lehce ducal a měl z toho radost, a když jsme ho hladili pod bradičkou, začal vrnět, pak si lehl na záda a nechal se rozkošnicky hladit na bříšku, což je znak oddanosti a nejvyšší kočičí pocta jaké se člověku může dostat.
Je dobře, že jak životy zvířátek, tak i naše životy, mají svůj začátek a konec. Žít věčně musí být nudné. Někdo je zde jen krátce, někdo déle a náš kocourek zde byl dlouho, předlouho. Držel se až do svých posledních chvilek velmi statečně, byl jako věchýtek, sotva již chodil a přesto se snažil jako slušně vychovaný kocour dojít na písek. Nakonec již jen ležel a spal, ani jeho oblíbené kapsičky už nechtěl jíst.
Přišel jeho čas a spravedlivá smrt ho zbavila utrpení. Našemu černému kocourkovi Mikešovi bylo na kočičímu sněmu uděleno nejvyšší kočičí vyznamenání:
Řád bílého lva s černou šerpou.
Buď sbohem kamaráde!