Válčili jsme za Husáka – přišli zobáci!

Konečně svoboda, ne ve smyslu těch, kteří si myslí, že svoboda znamená dělat si co chtějí, ale aspoň taková, že budeme zbaveni rajónů a povinností mladých vojáků a zbude nám čas i pro sebe.  

Krátce před tím, než přijela nová várka obránců míru do Prostějova, si pamatuji na příhodu s vojínem Gazdíkem. Vojín Gazdík byl Slovák, na vojně byl o půl roku déle než já. Vynikal totální nevzdělaností, za kterou nemohl on ale školství na Slovensku. Když měl na PŠM vyjmenovat státy Varšavské smlouvy s jejich hlavními městy, ocitl se v úzkých. Ne proto, že ty státy neznal, ale proto, že neznal samotné pojmy jako stát nebo hlavní město. Ale jak jsem již psal minule, důstojníci, kteří nás měli na PŠM, byli zvyklí na lecco.

Hloupý nebyl, na vojně fungoval normálně. Jednou udělal chybu. Když se vrátil ožralý z vycházky, zřejmě aby si dokázal, že už je skoro mazák, vylil mi na našem malém pokoji ve vilce Amálce kýbl vody na podlahu. Jelikož i já se cítil, že mám za maličko, až přijdou mladí, rozhodl jsem se, že to tak nenechám a Gazdíka jsem prásknul desátníku Bertokovi, kterýžto byl můj mazák. Gazdík dostal přes hubu s tím, že si má počkat na svoje zobáky a nebuzerovat mladé, kteří nejsou jeho. Tu vodu jsem musel stejně vytřít.

Cestou na letiště bylo vidět, jak se mění roční doba. Z rozbahněného terénu se stala udusaná půda a my vyměnili půlitry za kanady. Nakonec nastal kýžený den, kdy přijeli z kurzu v Brně noví vyjukaní vojíni původem ze Severních Čech z okolí Mostu. Jejich základním rozpoznávacím znakem bylo, že vypadali nezdravě. Dnes tomu u obyvatel Mostecka bohužel není jinak.

Jeden měl dioptrie jako víka od okurek, druhý se v noci pomočoval, třetí měl nebývale pórovitou pokožku, byli trochu jako z jiné, dosti devastované, planety. Ale byli tu! Protože náš pokoj byl nejdál od schodů, uskutečnil se zde vojenský přechodový rituál – pasování na mazáka. Odříznutým širokým koncem brankářské hole dostal každý půlročák od každého mazáka jednu přes prdel. A stal se z něho mazák! A my byli půlročáci!

Naše radost byla veliká, převeliká, ale se získáním jisté svobody vznikly problémy. Co s volným časem? Řešení bylo nasnadě: já, vojín Balcar, vojín Teichman a vojín Schovanec ze Štrampouchu, nezapomenutelný název vesnice, jsme začali konečně pořádně chlastat!

Někteří tam v sobě objevili podnikatelského ducha, protože arma nebyla stále otevřená, nakoupili na rotu limonády a jiné dobroty, a pak je s jistým příplatkem prodávali. Kdesi za basami limonád měli schovanou i prostějovskou starorežnou, chodil jsem si na panáčka v sobotu po žoldu. Prostějovská starorežná je alkohol s velmi signifikantní výraznou chutí, jejíž odér z vás táhne ještě dvě hodiny poté. Mimochodem nehnusnější prodávaný alkohol, který jsem kdy pil, byla takzvaná dvacetiprocentní „Výčepní lihovina“, musel jsem si ten polozapomenutý název vyhledat na googlu, a ještě nyní, když jsem viděl její etiketu, se mi zvedl kufr.

Nyní, když jsme se konečně dostávali na vycházky, jsme se chodili opíjet do prostějovských restaurací a hospod, z nichž si pamatuji Národní dům, kde měli dvanáctku za tři koruny, potom restauraci u pivovaru, kde měli prostějovský, s prominutím, samoser za 1,70 Kč, ale nemohu si vzpomenout na hospodu, která byla nejblíž kasáren, tam jsem chodil zřídka, protože mít na dohled kasino, by mi kazilo požitek z pití.

Stalo se, co se stát muselo, jednoho dne jsem opět přebral, ztratil jsem se svým opilým kumpánům, a protože jsem zabloudil, bylo mi smutno, zastesklo se mi po domově, jakýsi šestý smysl mě nasměroval na výpadovku. Nevím, jak jsem byl daleko od Prostějova, když mě přistihla vojenská hlídka, takto zvaná lítačka, a zavezla mě zpátky do kasáren, ale ne do těch našich leteckých, ale do vedlejších kde byli paragáni. Zde se také nacházela basa, nejdřív mě ovšem zavedli na ošetřovnu, kde zjistili nezvratný fakt: „Je ožralý,“ usneslo se lékařské konsilium poté, co rovná čára na linu mi nebyla dost rovná, a ani ukazovák se ne a ne trefit na špičku nosu. V base mě pak nechali přespat. Další den mě poslali zpátky na rotu.

Ještě s pořádnou kocovinou jsem byl předvolán na kobereček k veliteli letky, kterému jsme říkali Chruňo. Zaklepal jsem, ozvalo se hlasité: „Vstupte.“ Tichým hláskem jsem se plaše předpisově zařadil: „Soudruhu majore, dovolte mi zařadit se.“ „Co prosím? Neslyším vás,“ pravil Chruňo hlučně, aby mi ukázal, že voják má být rázný. Musel jsem se znovu a nahlas představit, co mi tehdy říkal, už nevím, ale v denním rozkaze vyšlo, že mám tři po službě.

Takový trest jsem si zasloužil, neboť jsem narušil kázeň a bojovou disciplínu ČSLA. Ty tři dny byly ale kruté, i když jsem měl tři po službě, protože jsem nastoupil v pátek, pobyl jsem si zde celou sobotu i neděli. Tři noci. V base byla zamřížovaná cela s pryčnou pro čtyři, ale ti čtyři měli co dělat, aby se na ní vešli. Pryčna byla přes den přiklopená ke zdi, sundavala se až s večerkou. Dostali jsme vojenské deky, ulehli na prkna na pryčně, která byla zpracována natolik šlendriánsky, že jsme každé prkno cítili na svých zádech. Jediná úleva byla, že nás nechali aspoň zakouřit. Spalo se tam blbě.

Vrátilo se chladné počasí, a my, basmani, měli za úkol rozbít beton kolem kolem příkopu, ve kterém tekla voda. Dostala se mi do rukou sbíječka, sotva jsem ji uzvedl, když jsem ji spustil, má muší váha na ní začala poskakovat. Občas kolem stříkala voda. Později jsem sice našel grif, abych rozbíjel i beton kolem sebe, ale kdykoliv teď vidím chlapa se sbíječkou vzpomenu si na vojnu. Najednou mě obejde mráz a cítím se býti promočený, raději zrychlím.