Válčili jsme za Husáka – okena blues

Z reality se dá uniknout různě, šňupáním koksu, pervitinem, hérákem, zkrátka čímkoliv, co máte po ruce - my měli okenu. V současné době by takové pročištění organismu mohlo pomoci v boji proti covidu.  

Ne, vždy jsme měli vycházky, ne, vždy bylo na normální alkohol, abychom unikli ze spárů vojny, musela si naše čtyřka podpořená výkonným praporčíkem Tomem Forestem nalézt schůdnou a levnou cestu k opilecké euforii. Tou cestou byl čistič jménem okena.

Okena byl dost hnusný šnaps, ale navozoval opileckou euforii. Tak jako byla v socialistických reklamách Hera vlastní sestra másla, měla okena vlastního bratra iron. Iron byl hnusnější okeny. Byl daleko modřejší a lezl hůře do krku. Snažili jsme se tyto nápoje cedit přes rohlík, ale chuti jim to nepřidalo. Po nabytí jistého množství alkoholu v krvi jsme se na rohlík vykašlali a lili to do sebe, jak to bylo. Naše spotřeba čistícího prostředku byla tak velká, že se občas stávalo, že na celém útvaru nebylo čím umývat okna.

My však byli vysmátí, opile jsme se motali, a pokud jsme nezvraceli, bylo nám fajn. Po příchodu půlročáků z Ústí jsme vyzkoušeli i jiné formy úniku. Vojín Chára pro sebe objevil kouzlo 98 procentního benzínu, který se dal čichat z přídavné nádrži ve vrtulníku. Stačilo odklopit víko a sosat. Říkal, že viděl krásné nahé malinkaté ženušky s modrými křidélky, které mu létaly kolem hlavy a po celé kabině.

Zkusil jsem to také - a opravdu! Na třetí pokus jsem se sjel, ba i ženušky létaly, ale ta bolest hlavy, která pak nastala, byla tak urputná, že mě od dalších pokusů odradila, takže jsem se vrátil k prověřenému modrému opojení. Výhodou toho, že vojín Chára měl zálibu v intoxikaci benzinem, bylo, že se vždy rád chopil čištění motoru. To si k němu sedl, kýbl s benzínem na čištění po boku, hadrem pigloval válce, občas si sosnul, znovu čistil a bylo mu celkem jedno, jak otravná a špinavá práce to byla. On si ji užíval. Když jsme pak vraceli po vykonaném díle z letiště, mohli jsme vídat jeho bludný pohled kamsi do surrealistických dálav imaginace, jež byla naprosto inertní vůči realitě vojenského útvaru 6918.

Mimo letiště měl Chára u sebe zásobu algeny nebo alnagonu, patrně tyto léky měly za úkol utlumit bolesti hlavy, které přicházely po vdechování benzinu, tak to měl promakané. Tuto lékovou alternativu úniku jsem vyzkoušel ještě společně s magorákem, který jsme si ukuchtili jako staří vězni v místnosti, kam jsme se chodili zašívat. Žádnou euforii, ač jsem se snažil, to nepřineslo, pouze jsem nemohl spát, jediným kladem bylo, že druhý den jsem byl zcela svěží.

Až o dost později jsme objevili skrytou krásu ostřikovačů oken kabiny Mi4. Nádržka totiž obsahovala líh! Pravda byl říznutý benzinem, ale jelikož jsme byli vynalézaví, jak již alkoholici bývají, přišli jsme na to, jak hnusný odér aspoň trochu odstranit. Recept byl jednoduchý: do ešusu se nasypal cukr, nechal se zkaramelizovat, pak se přilil benzinem cinknutý líh a nápoj se nechal vychladnout. Bylo to také hnusné, benzin v tom cítit byl, proti okeně to však byla síla, jež by byla schopna porazit i rytíře Jediho. Nápoj dostal jméno Blues.

Blues zkrátka dokázalo vyřadit i silného jedince. Pamatuji si na tupý výraz vojína Balcara, který když načas sloužil v kotelně, užíval si zde několika dnů bluesového opojení. Jeho lucidní zjevení prozrazovalo, že se nachází mimo čas a prostor. Jen opakoval: „Mně je dobře, mně je tak dobře,“ on se již nedíval ven, on se díval do sebe, což prozrazovaly jeho oči, z nichž bylo vidět pouze bělmo. Přiznávám, že jsem měl o něj docela strach. Podobné výrazy jsem viděl mnohem později u alkoholiků ve stádiu počínající alkoholické demence. Leč tělo vojáka Varšavské smlouvy musí být odolné proti každému nepříteli.

Po jednom takovém bluesovém mejdanu jsem tahal vojína Balcara z kotelny na rotu: byl jsem totiž střízlivější. Mezi kotelnou a kasárnami byl plot obehnaný nahoře ostnatým drátem, znali jsme místo, kde byl drát volnější, takže se zde dalo přelézt. Jenže tahat přes plot těžkého vysokého a našrot nalitého vojína byl nadlidský úkol. Vojín Balcar se mému snažení navíc blbě smál, velice ho bavilo, jak se snažím jeho těžký korpus převalit přes zeď. Nakonec se mi to nějakým způsobem podařilo.

Po těžké dřině jsem usnul těžkým spánkem opilců. Vojín Balcar mezi tím vystřízlivěl. Byl čas večerního nástupu a já byl kožak, naprosto mě nešlo probrat. Vzbudil mě až nadpraporčík Čermák, který mnou třásl tak dlouho, až se mu to podařilo. Chvíli jsem na něj mžoural, co mě budí, pak jsem se začal trapně vymlouvat na to, že jsem byl pomáhat v kotelně a byl jsem tak unavený, že jsem tvrdě usnul. Sveřepě jsem mu tvrdil, že se tedy vlastně nic nestalo, jen jsem zaspal nástup, takže můj přestupek by nemusel hlásit.

Čermák byl však hnida důstojnická, pochopitelně mě napráskal i s tím, že jsem se mu zdál být opilý. Marně jsem pak veliteli letky vysvětloval, že jsem nebyl opilý, ale jen unavený z kotelny. Kupodivu mi nevěřil. Jméno podporučíka Čermáka, který mě dle mého soudu nespravedlivě udal téměř za nic, si pamatuji dodnes.

Na závěr této kapitolky se ještě vrátím k okeně, neboť tento čistič oken nás pomohl dostat přes „rozbouřené vody vojenské služby“ do časů míru a lehkovážné civilní bezstarostnosti:

Okena blues

jest hymnus, který byl složen právě k poctě tohoto velebného nápoje.

Slova napsal vojín Šmiták / hudbu složil vojín Špinka

Okena blues

Když se ráno probudím, otevřu okno dokořán

a co tam nevidím, jede ke mně modrej prám

veze modrej náklad v modrym balení

Veze modrej náklad, radujem se hned

veze modrej náklad, oknem přímo sem

Rum to je přece základ, mraky stavení

Modrej Rum a modrý mraky

Rum vypiju, mraky taky

Otevřu okno dokořán

Přijel ke mně, přijel ke mně modrej prám