Válčili jsme za Husáka – kulturní vyžití

Letectvo je elita armády, jdou sem ti nejlepší z nejlepších, z toho důvodu se jim musí dopřát kulturní vyžití, které například slaboduší bigoši nepotřebují, neboť v případě války jdou první na odpis.  

Nesmíme si plést bigoše s bigosem, neboť bigos je tradiční polské, běloruské a litevské jídlo ze zelí a masa. Onehdy nám ho nabídl polský pan farář a byl výborný.

Když nás mistr odborného výcviku káral za bůhvíjakou neplechu, možná proto, že jsme v jedné výrobně pomalovali stroje barevně, mimo jiné se zmínil, že nikdo z nás se do komunistické strany nedostane, protože tam berou jen ty nejlepší z nejlepších.

Na úvod tedy dva poznatky, bez kterých se klidně obejdete. Do třetice sbírky zbytečností musím negovat tezi, že letectvo je elita armády a bigoši pouze slaboduší jedinci, negací je výrok opačný a syntézou tohoto výroku dojdeme k tomu, že ozbrojené síly ČSLA byly koherentním celkem bránící klid a mír vás, podělaných civilistů.

Po troše hegelevské dialektiky se konečně mohu dostat ke kulturnímu vyžití, které bylo na vojně daleko méně obsáhlé, než předchozí zbytečné odstavce. Jak již jsem uvedl v kasárnách byla dobře zásobená knihovna, kam jsem se chodil zašívat, než jsem šel do služby. Nejraději jsem měl stráž u zástavy, tam se dalo v noci číst, to jsem se uvelebil na podstavec, vyndal knihu a četl, musel jsem samozřejmě dávat pozor na dozorčího útvaru (devěťáka) a jeho zástupce (malého koně), kteří měli svůj ajnclík ve stejné budově ale za dveřmi, takže když vstoupili bylo to slyšet.

Číst v osamělé štábní budově, kde svítilo pouze světlo před zástavou, Krysaře od Viktora Dyka, byl zážitek.

Další kulturní zašívárnou bylo kino, k samozřejmostem patřilo přihlásit svůj odchod do kina u dozorčího stolku, neboť dozorčí v případě poplachu musí vždycky vědět, kde má své mužstvo. Takový dozorčí který neví, kde má své lidi, je dozorčí na hovno. Já takovým dozorčím byl, oni byli hoši jako pytel blech, navíc já si četl i u dozorčího stolku a bylo mi úplně jedno, kam kdo jde. Bylo zajímavé, že kontrolám ze strany lampasáků, to jedno nebylo.

V kině dávali filmy ideologicky nezávadné, ale my byli vděční za všechno. Film „Vrchní prchni“ jsem viděl asi tisíckrát, mockrát jsem také viděl dnes už dávno zapomenutý film „Zelená vlna“, nebylo to žádné veledílo, ale byla zde zobrazená Praha, to samé ostatně platí o Vrchní prchni. Vrněl jsem slastí, když jsem viděl hospodu u Dvou koček, kam jsem chodíval. Ještě jeden film jsem shlédl vícekrát: byl to film Dušana Trančíka „Pavilon Šeliem“. Název jsem si pamatoval, ovšem režiséra jsem si musel vyhledat. Děj už si nevybavím, ale vzpomínám si na jeho zvláštní zadumanou a trochu depresívní atmosféru.

Posledním pasivním kulturním zážitkem byly jednou za půl roku koncerty Lubomíra Plevy, mistra světa na foukací harmoniku. Spustil halfplayback a do něj preludoval na harmoniku. Ne, že by to bylo špatné, ale duši rockového primitiva by přece jen spíš potěšila řádně vybustřená kytara.

Za socialismu jsme byli zvyklí bavit se sami. Nebyl netflix, počítače, smartphony, byla pouze televize, slovy Šimka a Grosmana: „Žádný ze všech dvou kanálů nám nebyl dost dobrý.“ Hoši měli kytary, někteří hráli v civilu téměř profi, takže jsme si vymýšleli svoje songy. Ve vedlejších Jezdeckých kasárnách byla dokonce zkušebna, tam nás ovšem nepustili. Kromě oslavného songu na modrý destilát/čistidlo Okena blues si pamatuji ještě na song Střevní nemoci (Střevní nemoci a žádnou emoci, jen sedět na míse…) a dál fakt nevím.

Později jsem si i já přivezl kytaru. U vojska zvítězila píseň v mém přednesu: Dali mi dali (dali mi dali, co mi to jen dali, zelený hlavy, dali mi dali na záda samopal, dali mi rozkaz, a já ho vykonal…) Zážitek byl, když náš půlročák excelentně vystřihl píseň od Beatles Oh, Darling! On byl specialista jedné písně, nic dalšího hrát neuměl. Nebo jen nechtěl. Byl na tom stejně jako kdysi babičky, které znaly pouze jednu knihu – Bibli.

Společně s absíky jsme měli „studio“, kde jsme poslouchali, co kdo přivezl z domova. V pomyslné hitparádě zvítězili Marsyas LP Kousek přízně, to jsme si pouštěli asi tisíckrát. Tehdy jsem objevil amerického písničkáře Davida Peela. Jeho první album Have a Marijuana mě přeneslo i bez psychoaktivních účinků THC daleko za fucking military world.

Vrcholným zážitkem byl ovšem koncert Vladimíra Mišíka a Etc… v Nároďáku. Tehdy měl Mišík pořádně našláplou kapelu, která zněla hodně rockově. Po koncertě jsme pak seděli s kapelou u jednoho stolu. Vladimír Mišík se tehdy zachoval jako mírotvorce, protože na záchodě se vojska z vedlejších Jezdeckých kasáren pustili do Stáni Cimbury, ten byl náš. Já tam šel s pískem, když jsem viděl tu melu, zavolal jsem Vláďu Mišíka na pomoc. Však jsme byli také všichni pěkně nacamraní, takže jsem si tu drzost dovolil. Pan Mišík silou své osobnosti konflikt uklidnil a my šli „domů“ do kasáren.

Škoda, že v současném konfliktu mezi Ruskem a USA na Ukrajině není nikdo, žádná osobnost, která by se role mírotvorce ujala.