Válčili jsme za Husáka – létání byl zážitek, na který se nezapomíná.

Jako pozemní personál jsme toho sice moc nenalétali, ale párkrát jsme se přece jen vznesli na oblohu.  

Poprvé to bylo jen pár kilometrů za Prostějov, kde jsme na nějaké louce přistáli a snažili se zamaskovat vrtulník. Když byl tento zamaskovám, opět jsme jej odmaskovali, což šlo hůře, než to dostat nahoru. Nejotravnější bylo, ten kus plachty složit do rozumného tvaru. Když se nám to konečně povedlo, letěli jsme „domů“.

Podruhé jsme letěli do Malacek, to už bylo lepší. Piloti a zbrojíři si zabojovali a my čekali, až se vrátí, dotankovali kerosin, udělali mezileteckou přípravu a piloti šli zase řádit na střelnici, aby byli připraveni na útok kapitalistů - chamtivců.

Třetí výlet byl do Bechyně, to bylo někdy na jaře, přespávali jsme ve stanech. Pokud si pamatuji, byly tam i podzemní hangáry pro Mig 21, samozřejmě tam pro ně byla startovací dráha, takže jsme mohli čučet, jak vzlétají. Na rozdíl od Prostějova tam byla kasárna asi tři kilometry od Bechyně.

Shodou okolností jsem byl v Bechyni, na prvním a posledním vojenském cvičení na tři neděle. Celé cvičení, bylo pořádně otravné, do města daleko, než jsme se na vycházce dostali do hospody, museli jsme se zase vracet. Jediný klad byl, že jsem zde přečetl několik dílů Šolochovova románu Tichý Don. Občas se mi zdává, že tam zase musím. Vždycky u příjmu namítám, že už jsem na cvičení byl loni, a že jsem již stár, ale nic to nepomáhá a musím válčit. Vyjde to letos?

Nejlepší let byl do Plzně! Den před tím jsme se pořádně zrušili. Ze šuplete výkonného praporčíka někdo vzal armádní pistoli a jen tak z plezíru z ní vystřelil směrem do paragánských kasáren. Rána jako z děla! Ihned jsme mejdan přerušili, dělali mrtvé brouky a čekali, co se bude dít. Naštěstí se nedělo nic, jen to, že asi ve čtyři ráno nám pískli poplach.

Do té doby jsme rozhodně nevystřízlivěli. Důkazem bylo to, že jsem si pokoušel navléknout na nohy montérkovou blůzu a bylo mi divné, že se mi to nedaří, nakonec jsem svůj omyl nazřel a odmotal se na letiště ke svému stroji. Kromě sundání plachet bylo součástí předletové přípravy nastartovat motor. Nahoře v kabině bylo pro ten den příliš mnoho páček, asi jsem posunul jednu navíc nebo co, protože rotor se začal točit, začal jsem se potit a zmatkovat, naštěstí přišel pilot, který byl jeden z mála slušných a můj omyl napravil.

Po vzletu, přestože v Mi4 byl pořádný rachot, jsem usnul spánkem opilců a probral se až v Plzni. Po přistání jsme zaplachtovali vrtulník a jali se družit s místní posádkou, z nichž jsme se z mnohými znali z přijímače nebo z kurzu. Bylo opět léto přímo vyzývající k vodě a ke stánku s pivem. A šlo se! Kocovinová žízeň byla veliká. Jářku, nikdy v životě mi pivo, desítka gambáč, nechutnalo tolik jako tam v té hospodě u Boleváku! Ještě nyní cítím na patře tu jeho chladolahodu! I na tu koupel nakonec došlo.

Chlapci ze zPlzně, kteří byli z Prahy, to měli dobré. Stačila jim celodenní vycházka a stihli se krásně podívat domů, což z Prostějova bylo nemožné. Večer, když se skoro stmívalo, nám ukazovali hrob Mi24, který se zřítil nedaleko od letiště kvůli telegrafním drátům. Byl to ohromný kráter, ve kterém byly pohřbeny trosky mohutného ruského vrtulníku. Vypadalo to až mysticky.

Při zpátečním letu jsem po žebříku vylezl do kabiny pilotů a sledoval krásnou českou krajinu. Piloti jako malí kluci střemhlav nalétávali na pomyslné cíle, což byly například dámy slunící se na balkonech nahoře bez nebo jen tak bez příčiny. Prostě adrenalin.

Nejúžasnější pocit byl, když vrtulník vzlétal. To se roztočil rotor a bylo vidět jak se stroj pomalu zvedá, ale ještě stál na zemi, pak piloti přidali páru, vrtule se roztočila úplně ďábelskou rychlostí a konečně jsme se odlepili od země. Čumák se potom přesně jako ve válečných filmech sehnul mírně k zemi a už jsme letěli. Zážitek, na který jen tak nezapomíná!