Válčili jsme za Husáka – co mi vojna dala a vzala

Jednou větou by se dalo říct, že mi dala co proto, druhou větou, mnohokrát opakované zjištění, že ne všichni lidé jsou jako moji kamarádi. Víc vět na straně dal - nedám. Vzala mi dva roky života.

Tak jednoduché to však není. Zvlášť první rok mi dal například zjištění, že dokáži přežít i v kritických sevřených podmínkách, tuto zkušenost jsem mohl později uplatnit při léčbě alkoholismu, který jsem si z vojny přivezl.

Úžasné byly okamžiky, když jsme se s přítelem Šmitákem a se Špínou vydali načerno k jakémusi potoku, koupili si láhev jabčáku a shlíželi na žírnou moravskou krajinu, byl to takový až mystický okamžik klidu a štěstí odděleného od dennodenní vojenské stupidity; nic jiného nebylo, než chvíle, kdy se zastavil čas, na rozdíl od dovolené, kdy se člověk vracel zpátky v zoufalství, že jste zase v té pakárně, po tomto zážitku nic takového nenastalo.

Kdo nezažil vojenské pochody se zpěvy, ba i bez nich, nepochopí. Stalo se to málokdy, ale stalo. Vprostřed pochodujících mužů, třeba i pějících nějaký přiblblý marš ( např. Směr Praha), jsem postřehl jakési uspokojení, jakoby se má osobní síla znásobila počtem sevřeného pochodujícího útvaru, najednou jsem pocítil, že společně jsme schopni porazit jakéhokoliv protivníka, podobně jako když šla kdysi husitská vojska vstříc nepříteli se svým songem Kdož sú boží bojovníci na rtech. Můžete si o takových věcech přečíst v knize Masa a moc Eliasa Canettiho, ale přímý prožitek knihu nenahradí. Demonstrace vytvářejí zážitek podobný, ale po prvním nájezdu bílých přileb se všichni rozprchnou, z vás stane ubohé oddělené  individuum, kterému nikdo nepomůže, neboť každý si hledí zachránit vlastní krk. I to jsem zažil.

Tato následná bezmoc a osamělost vprostřed pochodujících vojáků nenastane, jednak máte kvér na obranu, a jednak jste jedna ruka – armáda. Když na nás v lednu 1989 nastoupily odhodlané jednotky ministerstva vnitra, rozprášily nás jak hejno slepic, přičemž jich bylo mnohem méně. Pravda, byla to pokojná demonstrace, ale ani v Honkongu studenti nevyhráli. Sešikovaný nástroj moci má vždy navrch.

Líbili se mi lety vrtulníkem, kterých bylo bohužel poskrovnu. Fajne bylo hrát o volných chvilkách na kytaru, učit se s Tomem Forestem hmatům písničky Sluneční hrob, lézt zcela namol na komín kotelny a dívat se svrchu na Prostějov. Číst si v noci u Zástavy pluku Krysaře. Mnoho toho není.

Nejkrásnější však bylo opustit brány kasáren do civilu. Ta naprostá euforie, že jsem po dvou letech volný!

Vzala mi tedy vojna dva roky? Byla celá ta sranda kvůli těm pár zážitkům a prožitkům vůbec k něčemu? Nedal by se ten čas strávit o něco lépe?

Je zbytečné nad tím uvažovat, už se stalo...