Petr Pavel – mistr odborného výcviku
Někteří z hochů se ho báli, byl jsem mezi nimi, držel jsem se od něj pokud možno co nejdál. Naprostým extrémem byl náš kamarád Vovka, který s námi vůbec soustružnickou dílnu nesdílel, byl o patro výš, kde byli elektrikáři. Tomu ještě po dlouhých letech stačilo říct: „UZ ZPA Vidoule,“ a začínal brunátnět, a když v těsném sledu následovalo jméno Petr Pavel, měl dost. Hleděl na nás napolo vyděšeným a napolo zlostným výrazem v obličeji a několikrát za sebou opakoval: „Kua, kua, to jméno, přede mnou už nikdy nevyslovuj, kua, kua, to jméno už nikdy nevyslovuj!“ trvalo dlouho, než se uklidnil, někdy jsme museli z dobře rozjetého večírku odejít, neboť to vypadalo, že Vovka se ten den už neuklidní.
Jak vidno, duch Petra Pavla ovládl celé prostory učňovského ústavu UZ ZPA Vidoule. Tento ústav, my jeho absolventi nazýváme vznosně VŠ – Vidoulská škola. VŠ byla posazena na vysoké planině, jak sám název napovídá, kopce Vidoule. V době, kdy dnešní studenti jsou svými rodiči deportováni před dveře jejich školních zařízení, my chodili, ba i někdy, obávaje se pozdního příchodu, běhali o závod s časem do vrchu.
Již ranní vstávání po páté hodině s vidinou Petra Pavla na soustružně bylo plné úzkosti. A co teprve cesta! Jezdil jsem ze Spořilova autobusem 135 na „Mírák“, to ještě šlo, ale pak to byl mazec. Nacpat se do 128 plné dělné třídy, která také spěchala na svá pracoviště, vyžadovalo notné úsilí, autobus musel několikrát zabouchnout dveře, aby po ránu znavené pracující splácl do svých tenat, noví a noví pracující na každé zastávce nastupovali, leč nevystupovali, slabší jedinci odpadávali. K píchačkám značky Pragotron musel každý přijít Včas! Jak budeme pracovat, tak budeme žít.
I my učni museli být včas u svých ponků, za svými frézkami a soustruhy, především za soustruhy, a především na dílně, kde kraloval Petr Pavel! Abych nevystavoval svou maličkost přívalu štiplavých poznámek typu: „Už jste se vyspal pane Lněnička? A dobrýtro, pane řediteli.“, byl jsem připraven udělal všechno: rvát se se spolucestujícími, nechat se rozmáčknout prudce zavírajícími dveřmi autobusu, běžet do vrchu, co nejrychleji se obléci do montérek, obout si pracovní obuv s okovanou špičkou a pak úprkem ze šatny na dílnu. Díky tomuto drilu jsem na vojně nepatřil k nejposlednějším, ale to bylo všechno, co dobrého jsem si z VŠ odnesl.
Po ránu byl nástup. Seřadili jsme se, jak filmaři říkají na line up, a následovalo ranní pozdravení: „Dobrý den, chlapci,“ řekl Feťuch a my jednohlasně odpověděli, „dobrý den soudruhu mistře.“ Další program byla desetiminutovka. Měl být napsán elaborát o politických událostech, naštěstí na tom nikdo z mistrů nebazíroval, stačilo přečíst nějaké plky z „plachty“ (Rudé Právo). Nakonec jsme byli podrobeni prohlídce upravenosti oděvu, na to dal mistr: „Čelem vzad!“ aby se přesvědčil, že nám vlasy nepřetékají přes límec. Marně jsme skláněli hlavy, abychom aspoň trochu uchránili délku našich hár. Vždy jsme byli odhaleni a nekompromisně vysláni k holiči. Tomuto trestu se mi za celé čtyři roky podařilo vyhnout, hlavní pro mne bylo, jak jsem již uvedl, nevyčnívat.
Petr Pavel často startoval na první dobrou. Byl to vyšší, celkem robustní asi čtyřicetiletý chlapík, pitím píva mu počínala růst vana, jeho dobrácký výraz v podlouhlém obličeji s plnovousem a prořídlými vlasy se na pracovišti bohužel příliš často měnil ve výraz nevypočitatelného pana Hydea. K jeho neodmyslitelnému případku patřily šproty. Tyto často a rád požíral a při rozčilení je na nás prskal. Po tomto kusém představení Petra Pavla, pak vůbec nechápu, kterak má přítelkyně dospěla k názoru, že bych měl k podobnému typu lidí pociťovat sympatie; když o někom říkala: „Ten se ti bude líbit, je vousatý, je to taky dělnik, vypadá jako Petr Pavel,“ myslela, že budu budu nadšený. Sice jsem jí tuto domněnku nevyvracel, ale rád jsem nebyl, naopak jsem se spíš děsil, že to bude nějaký (slovo si doplňte sami).
Ale zpátky na dílnu! Když v krátkém intermezzu vybrali chlapci určení jako svačináři 3 Kčs (sic) na tři rohlíky, limonádu a patnáct deka salámu, šlo se na věc. Soustruh byl představen, následný výklad postupu práce na soustruhu byl vrcholem pedagogických metod Petra Pavla:
„Nejdřív (obrobek) vorvat jak samici, pak hladit jako pannu.“
Jak řekl, tak udělal: roztočil mašinu a uběrák (soustružnický nůž) se tvrdě zakousl do materiálu a my jen s úžasem hleděli: ostří na noži fialovělo, horké špony kol nás létaly, chladící kapalina nestačila rotující kus chladit a roztřikovala se na všechny strany jako ejakulát rujného samce. Spokojen s dílem, mistr nastavil větší točky, z ručního posunu přehodil na automat a hladil kov do krásného lesklu, nakonec upichovákem (nůž) obrobek oddělil. A bylo hotovo! Praktické předvedení netrvalo ani dvě minuty. Nůž bylo třeba přebrousit. Hnedle vedle obrazu Gustáva Husáka stál na stěně výrobny nápis: „Každý první, pátý kus je třeba dát ke kontrole.“ Po názorné ukázce, mistr spokojeně usedl za katedru, rozdělal si šproty a nenápadně vytáhl z tašky lahváče.
My učni se dali opatrně do díla. Aby byl soustruh vystředěný, vycentrovali jsme trn proti koníkovi, nastavili nůž, upnuli obrobek; před roztočením nezapomeň vyndat utahovací kličku ze sklíčidla! soustruhy se rozeřvaly, nože se opatrně zabořily do obrobku: po strastiplné vyčerpávající cestě, výkladu a názorném předvedení, jsem tak bojácně učinil i já. Polotovar, tedy to, co bylo třeba obrobit, byl křivý, vztekle narážel do nože, snažil jsem se z toho udělat kulatinu, zvící rozměrů na přiděleném výkrese. „Kua!“ vykřikl jsem, když jsem po jeho přeměření šuplérou (když budu hodně sprostý, tak posuvka, kárali nás mistři nesnášeje tento germanismus) zjistil, že jsem zajel jsem příliš hluboko,
Abych nebyl za idiota, obrobek jsem stopil a v nestřeženém okamžiku uzmul další polotovar ze železné bedny umístěné u mistrových nohou. „Zkusím to znovu,“ říkal jsem si zbrocený potem s mírným náznakem panické ataky a předjímavou úzkostí z toho, že to zase (admini prominou) poseru. Třesoucíma rukama jsem polotovar upnul do soustruhu, pomalu jsem na panenský způsob obráběl kulatinu. Dobře to dopadlo, nyní bylo nutno obrobek stočit na druhý rozměr do určité vzdálenosti. Stačilo nastavit doraz a jet, již jsem spěchal, namísto dvou minut jsem na tom dělal celé dopoledne, rozhodl jsem se proto, že to zkusím na způsob orvané samice Petra Pavla, rozjel jsem mašinu… a pak se to stalo! Zapomněl jsem vypnout automatický posuv i s tím rvaním jsem to trochu přehnal. Neovladatelný nůž prudce zajel do železa, náraz! schoulil jsem se pod soustruh, cosi děsivého se tam nahoře dělo, pak přilétl Petr Pavel a stroj vypnul.
Asi nadával, byl jsem však v naprostém šoku, nic jsem neslyšel. Jako zombie jsem se zbaběle odebral na ošetřovnu, nahřál si podpaží, abych měl více než 37 (i kdybyste byli na smrtelném loži, mít méně než 37, znamenalo, že budete uznán práceschopným). Nahřál jsem se dobře, dostal jsem neschopenku, plaše jí odevzdal Feťuchovi, bylo mi jasné, že teď už si mě bude pamatovat...
PS. Ač žádnou zášť k mistru Petru Pavlovi necítím, mít jeho jmenovce na Hradě, by jistě pro mnoho absolventů VŠ Vidoule mohlo znamenat neblahá psychická traumata. Ptám se: „Umí vůbec generál z budovy jídelny šestým smyslem rozeznat, že na vedlejší budově na dílně učeň Kunc roztáčí soustruh na absolutně zakázaných 360 otáček? Náš Petr Pavel to uměl!
Jan Lněnička
Vše se zlepší, až nebude u vlády ODS!
Usuzuji tak ze slov premiéra Petra Fialy: „ODS byla u vlády vždy, když bylo Česko v krizi - ať 90. léta, tak ekonomická krize v roce 2008, tak současná krize.“
Jan Lněnička
Koudelka, přestaňte už rozklepávat nejtek a sežeňte nějaké kompro!
A tak Koudelka přestal rozklepávat nejtek a se svými čučkaři s BISky, začal hledat kompro, to kvůli tomu, aby se antisystémové strany nedostaly do eurovoleb, nerozvrátily nám demokracii a nevehnaly nás do náručí Ruska.
Jan Lněnička
Putin složil zbraně – morální převaha českých chciválků potvrzena!
Jsem rád, že vám tuto radostnou zvěst mohu v aprílovém čase předložit jako první. Přestože diktátor Putler měl na bojišti převahu, rozhodl se kapitulovat.
Jan Lněnička
Jsou pomníky padlých sovětských vojáků bezpečnostním rizikem pro stát?
Dalšími riziky jsou: starci, mládež, česká, maďarská a slovenská vláda, chcimíři, chciválkové, Putin, Biden, Fiala, green deal, fosilní lobby, zemědělci, umělá inteligence, Rusko, NATO, BRICS - stačí si vybrat.
Jan Lněnička
Hysterka Fiala, Ficova „konšpirácia“ a papež chcimír
Nezralého gesta se dopustil premiér Petr Fiala vůči slovenské vládě. Úroveň jeho jednání mi připomíná Petra Bajzu z knihy "Bylo nás pět“, jako bych viděl malého Petříka říkat: „Do smrti smrťoucí s tebou nepromluvím!“
Jan Lněnička
Bezemisní krávy
Nejedná se zde o militantní klimatické aktivistky, ale o skutečné krávy. Jejich emise jsou podle skupiny globálních investorů horší problém pro klima, než auta a uhlí. Krávy je nutné modifikovat tak, aby vyhovovaly parametrům EU!
Jan Lněnička
Odvody - konečně!
Konstruktivní návrh jak zařídit v případě ohrožení nebo války obvody. Plošné zavedení odvodů plánovalo Ministerstvo obrany již v roce 2015, poslanci se nějak nedohodli, nakonec to skončilo pouze u dobrovolných odvodů.
Jan Lněnička
Panu prezidentovi se splnilo Mozartovské přání – má tři hlavy!
Ve filmu Amadeus si ve scéně u parukáře si Mozart vybírá paruku a říká: „Všechny jsou tak krásné. Proč nemám tři hlavy?“ Druhou hlavou Petra Pavla je Vojtěch Šeliga, tou první je Eva Hromádková.
Jan Lněnička
Paní Bovaryová – marná touha po štěstí a iluze romantické lásky
Román o ženě, které bychom rozuměli i dnes. Romantickou láskou naplněný vztah je tématem filmů románů i našich životů, nicméně může to být jen klam, iluze štěstí se zhroutí postavena před odhalením triviální skutečnosti.
Jan Lněnička
Co jste chtěli vědět o dějinách Ruska a báli jste se zeptat
Vhoďte minci! Hodný strýček Vovka vám též poví, jaké jsou příčiny speciální operace a jako bonus vám sdělí, proč zatím nemůže propustit špiona Gerkoviče.
Jan Lněnička
V kůži Palestince
Naštěstí v ní nejsem, mám tu kliku, že jsem se narodil v klidné zemi. Kdyby mi osud dopřál to pochybné štěstí narodit se v Palestině, byl bych možná muslimem v Gaze a padaly by na mě bomby.
Jan Lněnička
Laťku trapnosti posunula ministryně války zase o něco výše
Vrchol nevkusu opět prokázala ministryně války Jana Černochová, když se pochlubila s tričkem s obrázkem F-35 na hrudi. Nejen zmíněné tričko, ale celý její outfit byl vskutku nemožný.
Jan Lněnička
Nelíbíš – poletíš a létající elity
Zatímco české elity si létají soukromými tryskáči, čeští zaměstnanci poletí bez udání důvodu z práce. Ekonomika se podle poradního orgánu NERV rozhýbe a zase bude líp!
Jan Lněnička
Ústavní soud – záruka klidu na práci
Verdikt ohledně změny valorizace důchodů můžeme brát jako „Prolegomena ke každé příští ústavní stížnosti, jež se bude moci stát vládě nepohodlnou“, očekávat jiný odsudek v případě valorizací by bylo naivní...
Jan Lněnička
To zas bude křiku kvůli miliónu!
Pan premiér Fiala si zapomněl v záložně milión, navíc symbolický! No, a co? Vám se nikdy nestalo, že jste si někde něco zapomněli? Já si tuhle na lavičce zapomněl třeba brýle na dálku.
Jan Lněnička
Nepřátelé státu – nevzdělaní starci ze Lhoty. Výsek ze života některých druhých z nás
Důchodce Sytého, Syna a Syrového vyhodnotila agentura Kantáta jako největší nepřátele státu, neboť na všechny kladené otázky odpověděli zcela opačně, než mladí městští liberálové s vysokoškolským vzděláním.
Jan Lněnička
Oběť Jana Palacha a dnešek
Bylo mi sedm let, když se Jan Palach upálil. V národě, jež pomalu upadal do letargie, jeho oběť vzbudila široké občanské vzepětí, lidé se načas opět začali zajímat o politiku. V době normalizace lidé na Palacha zdánlivě zapomněli.
Jan Lněnička
Fialova naděje
Když nás začátkem roku pan premiér počastoval nadějí, bylo to divné. Jak může někdo bianco kalkulovat s nadějí, když jeho nekompetentní kabinet není neschopný tuto naději naplnit?
Jan Lněnička
Bloky blogům?
Blogy na Aktuálněcz po 17. letech končí. Jak by řekl pan Klaus: „Soudruzi v EU se nás rozhodli chránit před jejich někdy škodlivým obsahem, jeho sledování však přináší zvýšené náklady na jejich provoz.
Jan Lněnička
Žijí mezi námi, říkáme jim dezoláti – pohled slušného občana
Když jim řeknete: „Žijete si tu jako pánbu ve Frankreichu, podívejte se třeba do favel v Jižní Americe, do Etiopie, nebo na lidi strádající válkou.“ Drze odpovědí „Nemáme na letenku!“
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 385
- Celková karma 29,90
- Průměrná čtenost 1022x