Dingfinger čili hledač předmětů

 Mám skvělý podnikatelský plán! Někde si zapomenete jedny brýle, druhé brýle, peněženku, šroubovák a rtěnku, srp a kladivo, zkrátka věci, bez kterých se neobejdete. Dingfinger vám tyto věci snadno najde.  

Takový je podnikatelský záměr. Má však několik zádrhelů: vím dobře, že začnu-li podnikat, nedopadne to dobře, to jsem si již ověřil. Nemám ten správný podnikatelský fištrón. Druhým zádrhelem je, že mnou vyrobený hledač by byl několikrát větší, než hledaný předmět, viz. níže. K jeho výrobě mi zkrátka chybí odborné znalosti. Mám i další nedostatky, ale ty zde nebudu rozebírat.

Zrod mého nápadu byl prostý. I při snaze pokládat věci na stejné místo, často něco hledám. To mě zlobí. Někdy věc odložím mimoděk, jindy ji přemístí manželka. Většinou jsou to již jmenované brýle, hodinky, peněženka, klíče a...mobil.

Právě u mobilu se zastavím. Pokud se mobil nachází v domě nebo v jeho blízkosti, naleznete ho snadno. Stačí zavolat z druhého telefonu a on se ozve. A právě zde je zrod mého nápadu. Stačilo by na každou často hledanou věc umístit miniaturní přijímač. Vysílačem bychom potom předali impuls přijímači, jež by se rozezvučel a my bychom po zvuku hledaný předmět našli. Každý předmět by měl svůj kód. Pamatoval jsem i na naše neslyšící občany. Pro ně by se namísto zvuku rozsvítil světelný paprsek.

Při mých technických znalostech bych ke každému často hledanému předmětu přidal bezdrátový zvonek. Chodit s tímto třeba na brýlích, by bylo nepohodlné a neestetické. Dokonce jsem uvažoval o mechanickém hledači. Sestrojil jsem jeden prototyp (viz obrázek dole): na každou věc jsem přivázal provázek se zvonkem (přijímač). Tento provázek se odvíjel ze špulky (vysílač), kterou jsem měl u sebe. Hledaný předmět jsem tak našel stejně, jako Théseus nalezl pomocí Ariadniny nitě cestu z Labyrintu. Při praktických zkouškách jsem zjistil: a) zvonek je úplně zbytečný b) ve změti provázků vinoucích se po bytě se absolutně nevyznám. Prototyp jsem proto rozebral. Ergo kladívko, pokud by hledač měl být funkční, bylo třeba jej především miniaturizovat.

Svůj nápad jsem konzultoval s odborníkem. Pan Miroslav mi důvody, proč to nejde, bohužel nesdělil, pouze nad mým nápadem mávl rukou a řekl: „Prosim tě.“ Z toho jsem pochopil, že se s tím nemíní zaobírat. Nevzdal jsem se a nadhodil, že z toho budou ohromný papouchy (tisíce), otočil ke mně zády a šel si pro další pivo k výčepnímu pultu. S takovou jsem se nikam nedostal.

Podnikatelský záměr jsem odložil ad akta, ale nedalo mi to a přece jen jsem se k němu touto cestou vrátil. Vysnil jsem si, že bych mohl povolat k propagaci svého produktu nejznámějšího teleshopingového prodavače Horsta Fuchse, i proto jsem mu dal název přitažlivý i pro německé publikum - Dingfinger. Již jsem si představoval, jak Horst s nadšením nabízí naše zboží: „Dingfinger bychom měli mít stále u sebe, ale co když se ztratí? Co potom? Kein problem: my k němu přidáváme navíc stacionární Dingfinger, který náš ztracený přenosný Dingfinger dokáže najít! A ne za pět tisíc, ne za čtyři tisíce, ani ne za tři tisíce, ale pouze za dva a půl tisíce a k tomu všemu spirálovitý čistič uší plus šestnáct silikonových hlavic!“ Jak by to bylo krásné. Škoda, že Horst Fuchs je mrtvý. Inu byl to sen.

Přenesme se do skutečnosti. Byl bych rád, kdyby se někdo mého nápadu ujal a převedl ho ve skutečnost. Budu první, kdo od vás uvedený produkt koupí a to i bez spirálovitého čističe uší se šestnácti silikonovými hlavicemi.

Tím končím, musím jít něco dělat: „Sakra, kam jsem si dal své pracovní rukavice???“ A tak je to pořád!