Malé dějiny demonstrací

Z mého omezeného pohledu se první větší zakázaná politická demonstrace konala právě 28. 10. 1988. Tato demonstrace již proběhla za účasti všech donucovacích atributů, včetně kropicích vozů. Ale vraťme se zpět do minulosti...

Permanentní demonstranti mají nyní tolik příležitostí k vyžití, že jim musíme závidět. Ve svém blogu vrátím do časů let sedmdesátých a začátku let osmdesátých, kdy se ještě demonstrovat nesmělo a tolik se chtělo.

Tak jsme si přáli alespoň maličko podtrhnout komunistům stoličku, ale nic se nedělo. Charta byla zahalena rouškou dohadů a tajemství jako tajemné uličky ve Stínadlech. I když jsme nahrávky Plastiků znali, byly nám inspirací pro naše vlastní hudební pokusy, o jejich zakázaných koncertech jsme neměli ani potuchy. Samozřejmě, že rodiče nám říkali, abychom se radši do ničeho nepletli, ale říkejte to sedmnáctiletým klackům. Kde se cokoliv šustlo, tam se šlo.

Museli jsme tak vzít za vděk fotbalem; průvodům po utkáních, v mém případě Sparty. Jaká radost procházet Prahou a hulákat: „Už jdou koně rudý koně, koně železný!“ nebo, „čí je Sparta? Naše! Jaká je? Železná! Kdo jí vede? Slaný! Slaný není člověk, Slaný je bůh!“ poslední větu jsme opakovali třikrát. Byl jsem též velice hrdý, když se mi jako jedinci podařilo rozkřičet dav. Též si vzpomínám na heslo ekonomicky kritické: „Zdražily pivo, zdražily – hovada!“ také důrazně opakované třikrát za sebou. V pražských ulicích nádherně znělo volání: „Olé, ole, olé Spartá Prahá!“ Jako tečka při vítězství v případě derby pražských „S“ nesl se městem hanlivý pokřik: "Vyženem je z Prahy slávistický sraby!“ K bitkám téměř nedocházelo.

Při těchto „urdemonstracích“ jsme šli ze stadiónu Sparty přes Letenskou pláň na vyhlídku nad Prahou, dříve tam prý stávalo nějaké obrovité sousoší. Pak se sešlo dolů buď na Čechův most , pak Pařížskou, nebo přes most Jana Švermy (nyní Štefánikův) a Revoluční. Asi největší opojení bylo, když „železní, rudí koně sparťanští“ došli až ke „koni“ na Václavák. Zde již čekaly hlídky VB (veřejné bezpečnosti) a průvod voláním do ampliónů ukončily. Většinou se tak stávalo na některém z mostů. Ale Václavák! Naše nadšení neznalo mezí. Připadali jsme si jako králové! Praha patří nám, Sparťanům!

Vyřádili jsme se prima, ale postupně to bylo stále stejné; neboť zúčastnění fotbaloví fanoušci nepatřili zrovna mezi mentální giganty, zazdálo se nám to i blbé. Zestárli jsme a nahromaděnou energii jsme upouštěli na rockových koncertech.

Kvůli známým událostem roku 1989 se zapomíná na zprvu nenápadné demonstrace u „pomníku“ Johna Lennona. Lennonova zeď je pojem známý dokonce i ve světě. Postupně se ze setkání několika lidí u příležitosti umělcovy smrti stávalo politické shromáždění, které se neobešlo bez policejní asistence. Psala již druhá polovina let osmdesátých. To již nebylo volání Sparta! Lidé volali po svobodě.

Bylo to nebezpečné, a proto nádherné. To dnešní antikovidoví kvasidemonstranti nezažijí, takže jim vlastně není vůbec co závidět. Jejich volání po svobodě zdá se mi poněkud nešťastným.