Ve věku nedožitých 90 let zemřela psychiatrička MUDr Zdena Kmuníčková

Žena, s níž se život nemazlil, přesto dokázala statečně čelit své zrakové indispozici i osobním těžkostem, které jí život postavil do cesty. Dovolte, abych se podělil o několik osobních vzpomínek na naše setkávání.  

Přiznávám, že když jsem slyšel, že má tehdejší přítelkyně jde na terapii ke Zdeně, absolutně jsem nechápal. Jako proč? Nakonec došlo i na mě. Setkal s ní až někdy na konci 90. let. Asi při druhé terapii mi nabídla mi tykání. A pak to začalo. Ano, její terapeutické metody byly náročné, nebyly pro každého, nebylo nic příjemného, když vám nastavila pravdivé zrcadlo, ne každý ty „smutné pravdy“, jak jsme tyto nepříznivé skutečnosti ohledně vaší osobnosti s přítelkyní nazývali, dokázal snést a vstřebat. Ona sice při terapiích pravdivě vynášela na povrch vaši temnotu, ale zároveň odhalovala i vaši potenci, tedy to čeho byste se měli chopit, abyste přešli na „světlou stranu síly“.

Pamatuji si, že při onom druhém setkání mi řekla: „Honzíčku, ty utíkáš před životem.“ No, to potěší! Podvědomě jsem tušil svou závislost na alkoholu, alkohol mi dost dlouho pomáhal přežít, leč trvalo dlouho, než jsem si tuto závislost vůbec přiznal. Ale co s tím? Její vhled byl samozřejmě správný. Ne, nebyl jejím pravidelným klientem, mé hrdinství mělo své meze, kdo by také ty „smutné pravdy“ o sobě mohl pravidelně snášet? Já, ke své škodě, bohužel ne.

Vždy jsem za ní zašel až ve chvíli, když jsem byl patřičně psychicky zdemolován. Jako uzlíček nervů jsem dole kousek od Vinohradské v Blanické ulici zazvonil, vyjel do třetího patra a čekal na odsudek. Vlastně jsem si ve svém stavu nevšiml, že má potíže se zrakem. Byl natolik zahleděn do sebe, že jsem si té indispozice nevšímal. Nakonec to byla ona, která odhadla můj stav a jasně řekla, že musím na léčení, chvíli jsem se vymlouval, že to zvládnu sám, ale Zdena měla u mne skutečnou autoritu, a tak nebylo vyhnutí. Psal se rok rok 2007, od té doby, jsem hlavně díky jejímu neodvolatelnému terapeutickému rozhodnutí, jak se říká, čistý.

V 90 letech absolvovala výcvik terapeutické metody holotropního dýchání u Stanislava Grofa a začala jí u nás provozovat. Můj první a jediný pokus účastnit se této terapie jaksi nevyšel; když jsem absolvoval informativní pohovor, měl jsem druhý den přijet do školky na Zbraslavi, kde měla akce probíhat. Jel jsem tam na kole, jako poněkud nevhodný pohon a též, abych si dodal odvahy, jsem zvolil placku rumu, když jsem dojel před školku, chvíli jsem se rozmýšlel, ale pak jsem šlápl do pedálů a uháněl k Neumětelům, tedy do vesnice Běštín, která je odtud nedaleko. Fakt se mi tehdy ulevilo. Zdeno, promiň, to se mi fakt nepovedlo. Holotropní dýchání chce odvahu a přesvědčení, že to může nějak pomoci, ale tu stále nemám.

Nejde se nezmínit, že byla u lůžka umírajícího Jana Palacha, člověka, kterého jsem si vážil a jehož čin jsem obdivoval, podařili se jí pořídit nahrávku rozhovoru s ním. Pro ní, jak sama v rozhovoru říkala, to bylo emocionálně velice náročné, a to ještě netušila, jaké z toho bude mít později problémy. Byla dokonce nařčena ze spolupráce s STB. V roce 1998 zažalovala doc. MUDr. Jaroslavu Moserovou, specialistku na popáleniny, která jej ošetřovala. MUDr Moserová se o ní vyjadřovala ve smyslu, že Jana Palacha mučila a porušovala lékařskou etiku. Soud Zdena Kmuníčková vyhrála, nakonec se jí dostalo omluvy. Nikdy jsem podezřením její spolupráce s STB nevěřil. Ve svých postojích byla pevná.

Práce psychiatra, psychologa a terapeuta je psychicky náročná, každý den se na vás valí problémy vašich klientů, snažíte se jim pomoci, mají ve vás důvěru. Zdena nás učila, jak se stavět k životu bez obezliček jako jsou alkohol, prášky a drogy. Vštěpovala nám, jak se stavět k nesnázím, jež nás musí v našich životech nutně potkávat, aniž bychom od nich utíkali. Aspoň tak jsem to viděl já.

V době covidové jsem jí navštívil v nemocnici ve Vršovicích, téměř jsem jí nepoznal, jakoby se slehla, jakoby byla již na odchodu, když jsem přišel o týden později, byla to ta Zdena, jak jsem jí znal, plná heroického entuziasmu a plánů do budoucna. Právě dokončovala knihu „Pocity jsou lež“ s podtitulem „Rebelie v psychologii“. Kniha rozhovorů mezi Zdenou Kmuníčkovou a její spolupracovnicí Dorou Růžičkovou vyšla v roce 2021. S pomocí přátel se přestěhovala ze svého bytu v Blanické do Nuslí. Letos se znovu octla v nemocnici. Když za ní před nedávnem přišla má žena, říkala, že má znovu nové nápady, ale celkem v klidu, bez emocí, jí také řekla: „Když umřu, tak umřu.“ Podobně mi mnohokrát říkávala: „Je, to co je,“ nebo tomu při jejím skonu tak není?

Já jsem se o její smrti dozvěděl v sobotu (27.5.). Až v neděli, když jsem si byl zaplavat u splavu na Sázavě a díval se na nebe, měl jsem pocit, že Zdena na mě odkudsi shora dívá, a drží nejen nade mnou, ale i nad svými někdy zmatenými přáteli, kteří chodili na její terapie, ochrannou ruku, možná že pocity jsou lež, ale vědomí, že jsem měl ve svém životě příležitost a možnost sekávat se tak vzácnou osobností jako byla Zdena Kmuníčková, je pravdivé.

Děkuji ti, Zdeno!

Zdena Kmuníčková je trvale zapsána v knize Paměti národa.

https://www.pametnaroda.cz/cs/kmunickova-zdenka-20190318-0